Obyčejný příběh neobyčejného pejska.

Občas přemýšlím nad nespravedlností života. Někdo propluje na obláčku a jiný má od narození život těžký, bojuje, rve se za něj. A zvířátka to mají podobné. Stejně jako moje Dafy.

 Malá fenečka plemene čínský chocholatý pes se k nám dostala díky Nikince. Nebo spíše chovatelce, od které Niku máme. Mimořádně laskavý a milý člověk. Kdyby všichni lidé byli takoví, svět by byl jeden pozemský ráj. Zároveň s Nikinou jsme všichni získali přítele. Děkuji osudu, že nás svedl dohromady. 
Toho dne, kdy mi Alenka telefonovala, byla  Nikča u nás pár měsíců. Dodnes si ten hovor pamatuji. „Dani, tak mně napadlo, když vidím, jak se o Niku hezky staráte, nedali byste domov fenečce, která nežije v dobrých podmínkách?“ No už jsme dva psy měli. Takže jsem hodně váhala, navíc fenka už měla tři roky. Vzít si zrazené týrané zvíře není jen tak. Zvládnu to? Vyprávím to dcerce. „Mamko, když ne ty, tak nikdo jiný, nenech ji tam prosím.“ Manžel se starší dcerou, byli proti. Jenže mě zná, tak mu bylo jasné, že budeme mít nového člena rodiny. Přiznávám, bála jsem se. Jenže ta představa, že můžu udělat jednoho tvorečka šťastným, byla silnější.

Dovezla ji sama „chovatelka“. Působila inteligentně, bezpochyby chovu rozuměla. Něco se však muselo stát, že nezvládla péči o svá zvířata. Opravdu nevím, nechci soudit, nebyla jsem u ní. K mému překvapení mi podala Dafčin průkaz původu. Já si myslela, že se jí zvířata přemnožila a Dafinka je bez PP. No, vzhledem připomínala oříška, byla jakoby ostříhaná, spíše oškubaná, nožky do půlky zažloutlé od výkalů. Sepsaly jsme smlouvu, já zaplatila požadovanou částku. Dafy byla poslední fenka, která ji zbyla a mohla na ni chovat. Zůstala tam jediná, nikdo ji nechtěl. Popravdě se mi nelíbila, ale bylo mi ji moc líto. Byl na ni žalostný pohled, smrděla, i když byla prý okoupaná. Chovatelka na mě chrlila své moudra. Když mi řekla, že psům nedávala vodu, aby zbytečně nemočili, měla jsem fakt dost. Těšila jsem se až vypadne. Po očku jsem pozorovala holčičku, která byla ve stresu. Tato kauza se dostala do medií a chovatelka byla odsouzena za týrání zvířat. Nechtěla jsem myslet na to, co si tam prožila.

 Začaly nám těžké chvíle. Dafulka si svoje útočiště našla pod jídelním stolem v kuchyni. Tak moc se bála o svůj život, že když jsme na ni promluvili, útočila na nás. Nebyla to agrese, jenom strach. Obava o svůj život. Získat si důvěru zvířete, když nevíte, co si zažilo, je moc těžké. Další průšvih, nebyla skoro dva roky naočkovaná. Ano byla malá, ale nechtěla jsem riskovat, že někoho z rodiny zraní, a ona byla odhodlaná bránit svůj život. Netušila, že bychom jí nikdy neublížili. Smrděla močí a výkaly, navíc pach prozrazoval zánět v oušku. Jenže tady se nedalo spěchat. Nikinka našla cestu ke kamarádce, neustále běhala od ní k nám. Copak naše Niki, je to andílek.

 Zvolily jsme taktiku, vůbec nás nezajímáš. Sedly jsme si na zem. Vrčící Dafky jsme si nevšímaly. Jakoby náhodou nám upadlo jídlo. Nekrmila jsem ji z misky. Takovým způsobem, po dvou dnech, kdy přestala vrčet, jsem ji z piškotů a granulí udělala cestičku až k nám. Měla hlad, když jsem se jí dotkla poprvé, byla udivená. Její pohled říkal: „Ty jsi mi neublížila“. Venčení probíhalo za asistence Niki. Ona s ní běžela ven i zpátky. Malé průvodkyni věřila. Později Dafka už nevyjížděla a začínala nám věřit. Konečně jsme mohly k veterináři. Vůbec nezávidím lidem, kteří se ve velkém starají o opuštěné a týrané zvířata. Nám dala dost zabrat ta malá Sněhurka.Dafy se na mě a dcerku upnula. Z ošklivého káčátka se stala krásná labuť, a to doslova. Osrstěné variantě naháčů se říká labutěnka. Užívaly jsme si krásné dva roky. Mami, Dafy nemůže na zadní nohy, telefonovala dcera do práce celá rozrušená. Dafka nám ochrnula na zadní nožičky, doslova před očima. Hned jsme ji vzali k veterináři. Diagnóza, totální ochrnutí, výhřez meziobratlové plotýnky.  Byla jsem zoufalá. Konečně má hezký život. Proč? Jestli se na ní podepsal špatný start do života,  nebo si ublížila u nás? Nikdo na to nedokázal odpovědět.

 Veterinář mi dal pár hodin na rozmyšlenou. Okamžitá operace, nebo zkusit kapačky. Bylo to těžké rozhodování. Kdybych zvolila kapačky a nepomohly, už by operace byla zbytečná. Ovšem ani operace nezaručí, že bude Dafy chodit. Pokud by se nečekalo, měla by větší šanci. Operace byla  finančně nákladná. Večer jsem volala veterináři, že půjdeme do operace. Rozhodnutá si vzít půjčku. Budeme bojovat. Podpořila mě celá rodina.

  Pan doktor Dafku operoval ještě v noci. Já čekala na telefon. Rozechvělá, vystrašená, bála jsem se moc. Uprostřed noci jsem pro Dafy jela. Na ten pohled nezapomenu. Zrovna se vzbudila, v jejích oříškových očích jsem četla: "Ty jsi mně tu nenechala, spolu to zvládneme." 
Dali mi instrukce, jak s Dafy cvičit, a týden jsme docházely na kontroly. Při operaci byly komplikace, ale Dafka je bojovnice. Jestli se operace povedla, poznáme nejdříve za čtrnáct dnů. Ale statečná Dafy za 14 dní už stala na jedné zadní nožce, i do druhé se vracel cit.

Uzdravila se prý kvůli mně. Tak moc jsem věřila, že to dá. Když se postavila, plakala jsem štěstím. Děkovala doktorovi za dobře odvedenou práci, on mi řekl, že největší zásluhu mám já. Díky rychlému rozhodnutí nestihl nerv odumřít. A brečela jsem podruhé, když jsem při placení léků pro Dafy zjistila, že mi na účtu přibyly peníze pro Dafy. Ty mi poslaly internetové kamarádky, vlastně cizí lidé, aniž bych to tušila. Jsem jim dodnes vděčná, snažím se to vrátit zase jiným lidem, kteří mají podobné problémy.   
Dafinka mně celým srdíčkem milovala, byla jsem pro ni celý svět. Tuším, že mě nikdo v životě tak nezbožňoval, jako ona. Snažila jsem se ji udělat život co nejhezčí. Odešla před měsícem ve věku jedenácti let. Moc mi chybí ten můj bílý andílek, ale já vím, že už má klid a čeká na mě tam u duhového mostu.