Někdy,se to tak stane, že vám do života vstoupí divoké zvíře. Když potřebuje pomoc a je to v lidských silách, udělá to každý člověk se srdíčkem na pravém místě. Když vám pomůže zvířátko, je to dar, ten pocit nikdy nezapomenete.
Jaro je fajn. Teplé dny, někdy i večery. Rádi sedáváme na večer na dvorku, z jedné strany chráněni domem, na druhé, zahrádka, potok, pole, louky. Sejdeme se třeba jen s mužem. Zapálí oheň, někdy upečeme buřtíky, jindy jen tak. Při skleničce vína. Není to každý den, jsou to chvíle klidu, pohody. Stejně jako včera. Manžel mi vyprávěl, jak se mu pokazilo auto, náklaďák. Zrovna mu volal kurýr, který si měl odvézt naši pokaženou televizi. On potřeboval kontaktovat dceru, která byla doma.
Vypráví svůj zážitek: ,,Zrovna jsem měl otevřenů kapotu, chcu volať cérce, mobil mě vyklůznůl z ruky, přímo do motoru. Sem ho lapnul, ale rozletěl sa mně v ruce, baterie vypadla dovnitř kapoty. ,,Sem býl v pasti.“ Oblíbený slovní výraz mého muže. Nešlo se nesmát, nakazila jsem i jeho. Všechno dobře dopadlo, televize je v opravně, baterie se našla.
V tom smíchu mi říká: ,,Počůvaj, sů tady“. Ano slyším pípání káčátek, volání jejich maminky. Oba jsme pospíchali ke splávku potoka. Každý rok stejný scénář. Kouzelný. Máma kačena stojí na jezu, volá malé drobečky nahoru. Proud vody je mele, pořád dokola. Je to pro ně moc těžký úkol. I můj muž je rozněžněný nad tou podívanou, jsou tak maličká, tolik se snaží. Budou to zkoušet, dokud se jim to nepodaří. Bohužel zaznamenáváme každý rok úbytek. Mláďátek je letos osm. Predátorů je moc. Nejraději bychom jim pomohli nahoru, jenže byla by to pomoc?
Loni v létě při procházce na louce za domem, psi něco objevili. Zraněného malého dravce. Ještě že umí poslechnout, reagovali na povel: Lehni, zůstaň. Ptáče mělo poraněné křídlo a kulhalo, později jsem zjistila, že mu chybí nožička, prsty. Co teď? Nic jsem neměla, k domu to není daleko. Ptáček nemá kam utéct. Dávám povel psům, běžíme přes kukuřičné pole k domu. Psi za patami, celí vyjevení, co se děje, poznají okamžitě, že jsem rozrušená. A to tak, že jsem si nevšimla. Chybí stará Dafy, která nám nestíhá. Vletím domů jak průvan. Dcera bere rukavice, já přepravku pro psy, a jde s námi i manžel. A v ten moment mi došlo, že chybí Dafné. Najdeme ji, bude blízko berunka malá. Ostatní psi zůstávají doma.
Volám na Dafku, těžko ji v kukuřici najít, jsem rozhozená, bojím se o ni i ptáčka. Toho jsme však lehce našli. Ani se nebránil, když jsme ho opatrně dávali do přepravky. Zatím co dcera s mužem nesli ptáčka domů, já hledala Dafy. Byla chudina zmatená, běžela domů, jenže nás najedou, slyšela z druhé strany kukuřice, tak běžela zase zpátky. No našly jsme se, to bylo radosti, domů jsem ji donesla v náručí. Odpoledne jsme opeřence dovezli k místní veterinářce, která má záchranou stanici těchto dravců. Byl v nejlepších rukou.
Před lety mi můj manžel donesl ve svém tričku sedm malinkých vajíček, tiskl je k hrudi, aby byly v teple. Vyklopil je na stůl se slovy: už se líhnou, bohužel jejich mámu jsme nezachránili, a zmizel zpět do práce. Vajíčka pípala, byla naprasklá. Donesla jsem je k tchánovi do kuchyně, kde měl stará kamna na dřevo. Zatopil, vajíčka jsme uložili ke kamnům. Do večera byla malinká kuřátka venku, a všechna. Koroptvičky. Nádherné, maličké. Absolutně jsme nevěděli, čím je krmit, internet ještě nebyl. Dostávaly vařené vajíčko, chutnalo jim, byla to dobrá volba, hezky prospívaly.
Později jsme je dali do králikárny, přidávali další krmení podle babských rad. Dokonce mravenčí vajíčka. Přesto, že jsem se o ně starala, zůstali divocí, pokaždé na mě syčeli. Mně to nevadilo, v budoucnu se jim to vyplatí, nedůvěřovat člověku.
Na zahrádku se nám dostaly nějaké mšice. Polévání mýdlovou vodou nepomohlo. Chemii nechtěl Jarek použít. Dostali jsme nápad. Měli jsme ohrádku pro králiky, dost velkou, chráněnou ze všech stran i z vrchu. Fungovalo to, ti malí prcci nám zachránili celou úrodu. Na podzim, když už byli dost silní. Abychom je vypustili do přírody. Pár dní se k nám vraceli. Moc ráda na ně vzpomínám. My pomohli jim, a oni nám.
