Zápas s draky

Mám hroznou chuť psát, ale nenapadá mě žádné téma. Cítím se moc hezky, chtěla bych tento hezký pocit poslat dál. Šířit radost a lidi potěšit svými příběhy. Ne, nepřeskočilo mi. Před čtyřmi měsíci jsem se ocitla v těžké depresi.

Tam se člověk dostane, ani neví jak. Mně k tomu stavu pomohla dlouholetá šikana. Nejsem žádná padavka, ale když se přidala vážná nemoc dcerky, následně i manžela. Nešlo to už dál…

O tom stavu psát nechci. Zlých věcí je na světě moc a čelíme tomu každý den. Já jsem zase skoro v pořádku. Veselá a šťastná. Jedna z věcí, která mi moc pomohla, je psaní. Můj blog. A vy, milí čtenáři. Vaše reakce, názory. Dvě osůbky, které mně popostrčily do psaní, moje sestra a teta. Podpořila mě celá rodina, přátelé i kolegové. A teda pro všechny milé lidi, chci pokračovat ve svém psaní, třeba o tom, jak veselý život máme u nás doma.

Jako každé jaro se ze zimního spánku probudí i hmyz, jediné zvíře, které fakt nemám ráda. Hned s prvními teplými paprsky dám do oken sítě. Super věc.

V kuchyni pobíhám kolem plotny, manžel odpočívá v obyváku, když oba slyšíme přes otevřené okno hudrovat souseda. Já se nevzrušuju, dokud se z obyváku neozve výkřik. Vletím tam. Manžel oči navrch hlavy vyděšený výraz.

,,Co je?“ povídám mu. ,,Blbá síť, sem na ňu zapomněl, kur… to sem sa lek. Si to představ, letím do okna, sa podívať, co Ferda chce. A najdnúc mě něco lapne za ksicht. Srdce mám až v krku.“ No víc povídať nemosí, letím sa převléct. Navíc pohled na něho stál za to, špičku nosu odřenou od sítě. Kvalitní sít, náletu tohoto velkého hmyzu odolala. Pokračovala jsem ve vaření, otevřeným oknem jsem slyšela naše kury-slepice. Hodím jim něco dobrého, mám tu skořápky, hezky je ještě podrtím, ať mají co sbírat. Vezmu misku, šup s tím oknem ven. Tentokrát zírám já:,, jak žaba z kýšky.“ Všechny skořápky se mi okamžitě vrátily zpět do kuchyně, rozprskly se po celé místnosti. No nikdo není dokonaly. Do háje se sítí.

Ono s manželem je fakt někdy psina. Je to už nějaký rok, ovšem často na tuto příhodu vzpomínáme. Rádi se navštěvujeme s rodinou manželovy sestry. Žranice, obžerství, trochu něčeho ostřejšího. Pánové se předhánějí, kdo více vydrží. Skóre bývá vyrovnané. Tehdy tomu nebylo jinak. Už to, že pantáta sjel schody jako na lyžích, stálo za to. Naštěstí to ustál, a my mohli pokračovat i s dcerkami k domovu.

Vždycky si mašíroval pět metrů před námi, tak frajer sportovec, aby mi ukázal, že na to má. Neustále jsme ho s dcerami brzdily, že fakt při něm běžet nebudeme. Tentokrát to bylo naopak. Belhal se za námi deset kroků. Tak nějak divně šmatlal, ztěžka, jeho kroky byly podivné. Asi z vypitého množství alkoholu. Ale držel se statečně. Můj hrdina.  No nebudu tajit, že jsme se mu s holkami chechtaly. Doma okamžitě padl na pohovku a usnul, spokojený, že je doma. Děvčata šla spát. Já kula pikle. Počkej, já ti dám pít do bezvědomí. Měli jsme doma žvýkačky s nádherným tetováním - dráčky, moc hezky udělané, stříbrné a držely dlouho.

Tak manžel jednu vyfasoval na čelo, hrozně mu slušela, určitě se bude sobě ráno líbit. Jenže osud tu pomstu připravil ještě lépe. Můj miláček ráno zaspal do práce. Je zřejmé, že koupelnu vynechal. Skočil na kolo a honem do práce. V půli cesty však potkal dcerky s dědou, vraceli se z obchodu. Holky měly prázdniny. Škoda, mohla být psina, pobavili by se i kolegové. Holky spustily: ,,tatíííí, co to máš na čelééé, jé stejného draka mám tady na ručičce, dívaj“

Jak nadával, to publikovat nemůžu. Byl to nerovný boj s dvěma draky. Z koupelny se ozývaly výhružky, co mi všechno provede, až se vrátí z práce. Tentokrát tu hygienu neodbyl, čelíčko vydrhnul drátěnkou. Jasně, že mi nic neudělal. Spolu jsme se tomu zasmáli, co mu zbývá? Dobře ví, koho si vzal.

Já jsem ten den objevila další podivnou věc, obrovské nazouváky, nejdříve jsem nechápala, kde se tam vzaly. Byly stejné jako manželovy, jenom dvakrát tak velké…..Sakryš, teď je mi jeho namáhává chůze jasná, nemohl za to jen alkohol, bojoval chudák s opravdovým drakem a ještě s obříma nazouvákama švagra. Proto i ta jízda po schodech dolů jako na lyžích.

Takové příhody jsme vzpomínali, při slezině se sousedy. Na našem dvorku. Pivečko, klobásky. Ogaři probírali chov králíků. ,,Miro, máš označené pohlaví mycákú?“ Mirek na to: ,,Baže, že mám, tož u samců mám na kotci napsané S.“ ,, Hm a jak máš označené samice?“ ,,Tož jak asik barane, samice tak S, to dá rozum ne.“ Hovor pokračoval dále, soused se zlobil, že s chovem končí, nebo mycáky doma nikdo nechce jíst. ,,Jardo, co by dali za to maso, tam v Africe. Víš jak je tam kosí ten ebola.“  Do hovoru vstupuje naše dcerka:  ,,Strýcu, ty víš, co je to ebola?“ ,,Cérečko, baže vím, nejsu blbý, šak to je ten jejich král.“ Od té doby mu nikdo jinak neřekne, než král ebola.  Nechci tímto zlehčovat vážnost této nemoci, všichni si to uvědomujem, ale nedalo mi to napsat, tak se dělá z komára velbloud. Dcerka strýčka poučila, jak se věci mají.

Smích je koření života. Říká se, že i prodlužuje život. A kdo ví, třeba i moje povídka prodlouží život vám, nebo aspoň zpříjemní den.