Všechno je o lidech

Nastal čas loučení a slzí. Brzy na dvorku utichne štěněcí štěkot z radostných her, rozdováděných mláďat.

Slzy smutku, ale i dojetí. Tak jako včera. Přijeli,  první noví páničci pro štěňátko. Moc se těšili a nemohli dočkat. Tomu rozumím a dávno vím, že oni jsou ti praví pro moje čtyřnohé děti. Už jsme se seznámili, když se tu byli na kukandu. Najeli přes šest set kilometrů, jenom aby se na Ambru mohli podívat. Na tu svoji malou.

Přesto jsem byla rozrušená, moje obavy se rozplynuly při vřelém přivítání.  Budoucí páničci mi předali nádhernou kytici. Ano, jako každou ženu i mne ta kytka dojala  Je to výjimečné, že vám zájemci o štěně dovezou pozornost a poděkování za štěňátko. Bohužel často čekají slevu a také třeba pytel krmení.

Takoví lidé si neuvědomují, kolik času, péče a lásky člověk do svých svěřenců dá. Ta zodpovědnost za živou bytost. Nejdříve za mámu štěňat. Výčitky. Když se ve vedru doslova valila po bytě s obrovským břichem. Strach, když přišly první stahy. Zodpovědnost za její život a životy těch maličkých. Ano, já jsem byla příčina všech těchto trablů.

A Bee, statečná holka, to musela zvládnout. Obě nás bolelo srdíčko, když odešla jedna holčička, i to se stává. A toto si málokterý zájemce o štěně uvědomí.  Probdělé noci. Neustálé obavy, jestli je všechno tak, jak má být.

Moje Bee to zvládla na jedničku. Já snad také.

Ty malé chlupaté děti beru jako dar. Péče a starost o ně se mi vrací.  Pozorovat jejich hry a důležité souboje o kus hadru nebo hračku. Nedá se to popsat, není to reality šou, je to skutečnost, dotek přírody. Ty psí oči udivené, když se ocitly mimo zahradu. Chvilku udiveně sedí na louce. Vypadaly jako sovičky. Vykulené oči, hlavičky natáčí na jednu stranu, na druhou. S otázkou: „Kde to jsme?“

Všechno trvá pár minut, a už běží novému dobrodružství vstříc. Každý den se naučí něčemu novému, a nejenom oni. Pořád se je co učit. Hrozně rychle jim to jejich dětství u nás uběhlo. Dětství si ještě užijou, ale už bez nás….Takový je život.

Není to lehké. Nejhorší čas každého chovatele. Každé štěňátko „obrečím“. Včera to bylo jiné. Když jsem viděla ten pár, s jakou láskou si malou Ambru berou. Položili mi spoustu otázek. V obavě, aby neudělali něco špatně. Paní měla slzy v očích. Vysvětlila mi to, bolí ji, že malou vezme od rodiny. Tak já se tolik držela,  abych „negébila“ A když dodala. „Ta štěňátka jsou odchovaná s velkou péčí a láskou, já to poznám.“  Snažila jsem se být statečná a slzy dojetí držela pod poklicí do dob, než se za nimi zavřela vrátka. Přiznám, že jsem do sebe musela kopnout panáka.

No další várka emocí bude brzy, protože i další děti už mají ty svoje lidi. Já jen doufám, že jsem vybrala dobře. Zatím jsem měla štěstí. Do lidí člověk nevidí, ale vysílají signály, které můžou pomoci.  Všechna naše štěňátka z předchozích vrhů mají rodiny, kde je milují. Posílají mi zprávy a fotky.  Občas chtějí poradit, a to je pro mě čest.

Nejhorší bude loučení s drobkama,  kteří poletí za oceán. Neposlala bych je tak daleko, ale budou mít důležitý úkol. Starat se o nemocné děti. Každé bude mít svůj příběh. Já věřím, že to zvládnou na jedničku. Poslání briardů je jasné: milovat svoji rodinu, chránit ji a všechno co k ní patří.

Večer jsem na netu viděla fotky týraných pejsků, vyhublých na kost….srdce mě bolelo a bylo mi moc smutno. Psala jsem dcerce, že bych potřebovala obejmout. Její odpověď mě dojala. Ten den byl plný emocí.

,,Mamko, obejmu tě v pátek, jak přijedu, a moc ráda. Víš, jsem šťastná, protože jste moji rodiče. Mám vás oba moc ráda.“ Tak tady na to už „kalíšek´“ nepomohl. Potom nebreč.

Jenom mi proběhlo hlavou, že všechno je o lidech. Celá naše rodina drží při sobě v radosti, bolesti. Naši předci nás učili žít v pokoře, lásce a úctě. Toto poselství se předává z generaci na generaci. Jsem vděčná svým rodičům i manželovým, že nám toto předali. Ted se nám to vrací….

Mějte se rádi, život je krátký.