Dobrodružství v posteli

Do uší mi každou chvílí vrtá díru reklama na úžasné, zaručené léky na chřipku. Po kterých vyskočím z lůžka a půjdu plácat sněhuláka. Nebo dokonce odjedu s bernardýnem na hory lyžovat.

Televizi mám jako kulisu. Většinu dne prospím. Vir chřipky dostihl i mne. A že se vyřádil, v hlavě miliony permoníků s kladívky. Svaly a kosti sužuje bolest.

Představuju si viry.  Zmocňují se každého kousku mého těla, zakusují se všude.  Množí se a já už nemám sílu. Nutí plíce k bouřlivému kašli, aby se dostal na další oběť.

No to ne, co to plácám, jak nemám sílu. Mám. Vnímám moji jednotku imunitního systému, jak se šikují. Moje tělo rozpalují na neuvěřitelnou teplotu. Svoje paprsky vysílají do všech místeček těla, jako plamenometem pálí viry.

Zatím co všichni bojují se silnými mrazy venku. Já mám opačný problém. Moje tělo se smaží, vaří ve vlastním žáru. Horečka stoupá, mám pocit, že se nezastaví. Počítám hodiny, abych si mohla vzít další analgetika.

Do toho všeho hlasy z televize, vnímám je jen chvílemi. Moje tělo bojuje a já se cítím pořád tak unavená.

Konečně po čtyřech dnech nerovného zápasu je mi líp. Paráda. Zvítězila jsem. Tak jak spousta dalších lidí okolo mne, které vir dostal také.

 Možná bych i něco snědla. Hektolitry čaje, co jsem vypila, mi hlad nezaženou.

No rodina by mi nejraději udělala nějaké placky.  Které by šly protáhnout pod dveřmi.  Nikdo o takový bacil nestojí. Nemůžu se jim divit.

Jo a dám si kávičku, mám dost nízký tlak, tak to pomůže. Připravím si postýlku na sezení. Není nad to mít polohovací postel. Kávu si zvládnu uvařit sama. Dveře ložnice nechávám otevřené. Aspoň se pokoj vyvětrá na chodbu.

Po dlouhé době si kávičku vychutnávám, ale celá procedura mě unaví. Postel sklopím na ležení, potřebuji ulevit i zádům.

Najednou slyším zvuky dupkání, škrabkání.

 Ztiším televizi a poslouchám. Ticho.

 Any, moje čtyřnohá kámoška, leží vedle mě a spí jak dudek, ona nic neslyší. Asi mi z těch horeček hrabe. To mi ještě chybělo, úbytek mozkových buněk.

A znova „ ťap, ťap “  škrabkání a dupot malých nožek

 „Dano, ty ses načisto už pomátla. To se ti určitě zdá, vždyť ani Any nereaguje.  Je to v tvojí hlavě.“ 

Povídám si pro sebe, ale nedá mi to a sedám, abych obhlédla pokoj. Napadlo mě, jestli do pokoje nevběhla kočka Magda.

Nikde nic. Ovšem škrabkání zesílilo a bylo slyšet z úložného prostoru postele. No ještě lepší. V tom mi to došlo. V první minutě se to zdálo nereálné.

Ale byla tam.

„Magdi, co tě to napadlo vlézt do postele, ty moje trdélko.“

Magda, naše kočička, uvězněná v úložném prostoru.  Elegantně vyskočila jako dáma. S výrazem: co plašíš, však se nic nestalo. Hned se dožadovala, ať ji pustím zpátky na chodbu. Asi ji hra na schovku už nebavila.

No kdybych věděla, co mě čeká za postelové dobrodružství, tak si to kafe na zvednutí tlaku dávat nemusím. Nakonec jsem fakt ráda, že jsem pořád při smyslech. No nebyla by bez těch zvířat doma nuda?