Tři sestry a sladké mámení

Jako v pohádce. Jenom život pohádka vždycky není. Škoda. Zatímco mojí bratranci, sestřenky zdědily po babičce umělecký talent, tak já pouze křečové žíly. Ale nic to nemění na faktu, že nás měla všechny stejně a moc ráda. 

 Učila nás, že mít rodinu je úplně nejvíce, co může život dát.Kladla nám do srdíček, ať se o sebe staráme. Určitě se povedlo.

Já to teda nemám moc lehké. Moje sestry mají estetické cítění. Umí krásně naaranžovat byt. Sladit barvy, domov mají útulný. Mně se to moc líbí, jenže mi chybí právě ten cit. A navíc jsou obě velmi zručné a šikovné na ruční práce. Prostě těžká konkurence.

Horší věc je: „ pečení“.

U mě horor. Zvládnu teda bábovku a perník. Hrníčkovou.  Ale udělat jakýkoliv řez, aby trochu vypadal. Byl vyšší než centimetr, nelze. Zaručených receptů mám hafo.

Moje mamča peče dodnes. A pekla ve velkém na oslavy, svatby. Sestry se s tím také nepářou. Neteř peče mistrovské kousky, nádherné dorty.

Aby toho nebylo málo, tak moje švagrová umí upéct naprosto všechno a o tchýni ani nemluvím.

Tak si dovedete představit, když je chci uhostit a místo řezu donesu zdechlinku o výšce pečícího papíru.  Jak je mi trapně. A když už se mi náhodou povede výjimečně piškot, tak se mi zákonitě srazí, krém.

Ale  babi tady  nade mnou drží ochrannou ruku. Protože nikdo nic neříká, všichni chválí. Aspoň to dobře chutná, když už blbě vypadá. Tak se snažím jim zavřít pusinky jinými laskominami, jako třeba uzeným bůčkem, klobáskami a tlačenkou, vše domácí výroby.

Jednou jsem byla hrdá. Zkusím nějaký jednoduchý dort pro mladší dcerku. Jak se to dělá, jsem viděla milionkrát. Jenže komu není z hůry dáno….

Jsem beran, tak když si něco umanu, prostě to zkusím. Někdy to ale bolí.

Prostě dort vypadal děsně, a Renča dokonce plakala, když ho viděla. Zasadila jsem doprostřed její milovanou panenku. Bohužel ani ta to moc nedoladila. Takže pokus upéct dort jsem už neopakovala.

 Jsem fakt umělec. Dělala jsem kynutý knedlík. Přece se s tím nebudu míchat v ruce, když mám novou pekárnu. Hezky jsem suroviny šoupla do pekárny a zvolila jistě správný program na vymíchání.

 Těsto vypadalo výborně, hezky propracované v pekárně kynulo. Sedla jsem si k počítači a nechala pekárnu pracovat.  Najednou cítím vůni pečeného knedlíku. Hm jestli jste nezkoušeli upéct knedlík, tak to nedělejte. Není to vůbec k jídlu.  Ne nejsem trotl, knedlík jsem fakt nechtěla péct. Sekla jsem se v programu. Ale vypadal hezky jako zlatá cihla. No i naše slepice, na tuto lahůdku zíraly s nedůvěrou.

Ale jak pravila babička, rodina má držet pospolu, tak většinou mamča a tchýňka něco sladkého donesou.

Nedávno moje mamča. Umí výborné trubičky. Plněné bílkovým sněhem. Dělala je hlavně pro mého muže Jarka. On je miluje.

S velkou vervou se do nich pustil, když byl u třetí. Zařval jak lev. Oči vyvalené jako tele na nová vrata. Všichni jsme ztichli. Čekali jsme, co bude.

On se však, začal smát. Dostal vyloženě záchvat smíchu a nedal uklidnit.  A my nechápali.

Říkám: „Mami co jsi tam dala?“ Mamča se však nesmála, zírala na Jarka. Ona už tu záhadu věděla, došlo jí to.

Jaroušek se konečně uklidnil, povídá: „Babi, ale ta kovová trubička tam asik nepatří, že? Ještě že mám, zdravé zuby. A ty ten zákus do kovu vydržely.“

No co, i mistr tesař se utne. A Jarda se aspoň naučil jíst opatrněji, a ne hned do všeho kousat jak pitbul.

No moje sestry mě konejší, že mám zase jiné klady. Prý jsem technický typ. Je pravda, že jsem moje dvě tety učila na dálku pracovat s PC, takové ty základy. Bylo to složitější, protože ony byly na druhé straně republiky a já jsem samouk. Ale zvládly jsme to všechny tři.

Prostě jsem také výjimečná, stejně jako moje sestry, sestřenky a bratranci, víď ,,babi“.

A sladká tečka dortíky od šikovné neteře.