„Mamko, u školky je toulavá kočička. Myslíš, že by si ji Zuzka vzala do kočičího domečku?“
To byla první slova, když udýchaná dcera Danča vběhla do dveří. Byla v obchodě na kole. Podle řeči potkala někde kočku.
„Dani, jak víš, že se zaběhla, vždyť po dědině běhá spousta koček. Nemůžeme jen tak sebrat kočku z ulice.“
„Určitě ji někdo vyhodil, nebo se ztratila, je hubená a špinavá, běží za každým člověkem a pláče.“ Naléhá dcera dál a nenechá se odbýt.
Protože je to kočičí máma, tak jí věřím. Každopádně se tam můžu jet podívat, než najdu klíče od auta, netrpělivá dcera už sedí v autě i s přepravkou.
Dcera nezastaví pusu. „Byla tady mami na horním konci obce, ale pustila se za rodinou s dětmi. Já je potkala u školky. Snad tam ještě bude.“
Já doufala, že kočička už trefila domů a naše výprava je zbytečná. Obě jsme měly pomalu vyrazit na odpolední směnu.
„Je tam, mami, vidíš, u té skupiny dětí!“ Jásá dcera, dere se z auta ven, než se nadechnu je i s kočkou zpátky v autě.
Až doma pořádně kočičku vidím, opravdu je hubená, známka toho, že se opravdu toulá už déle. Ale jinak bez vnějších parazitů. Zdá se zdravá, nezraněná.
Aspoň, že tak. Bylo těžko poznat, jestli je to ještě kotě nebo už dospělá kočka, nebyla moc velká. Bílá s netradičními stříbrným mramorováním po těle. Její předení se nedalo přeslechnout, takže se ji u nás líbí.
Nadlábla si bříško, zalezla do přepravky, ve které jsme ji přinesly. Usnula. Jako by tu byla doma. Evidentně někomu patří. Tak důvěřivé, mazlivé zvíře jsem dlouho neviděla.
Doufala jsem, že je někoho ze vsi a brzo si ji někdo vyzvedne. A když ne, najdeme ji nový domov.
Rozjely jsme akci, daly oznámení na FB. Také obecní úřad.
Manžel nám už asi ze zvyku řekl, že kdybychom na ulici našly slona, tak ho dotáhneme domů. Přitom sám loni donesl kotě, které někdo v krabici pohodil do kukuřičného pole.
Nakonec však byl z malé stříbrné šmurky tak nadšený. Prý si ji necháme, když se nenajde majitel. My holky s tím opravdu problém nemáme.
„Víš, ona si o mě opřela tlapky, vrněla, nechala se mazlit, je prostě super.“
No právě proto si myslím, že někomu hodně chybí.
Hned následující den telefon cizí číslo. Rozrušený hlas mi překotně vypráví, že kočička je jeho. I když bydlí 30 km daleko. Popravně moc jsem mu nerozuměla, nepustil mě ke slovu.
Nechala jsem ho vymluvit a potom ho požádala, ať se nadechne a v klidu mu to poví znovu.
Babička jela na dovolenou a Megi těžce snáší samotu. Proto ji vzali sebou na návštěvu do naší vsi. Jenže jim v nestřežené chvíli utekla, nepodařilo se jim ji najít. Asi se něčeho lekla. Nemá ráda cestování, tak možná byla vyděšená i z auta.
Vyprávěl mi, jak ji vypiplali, že byla jako koťátko nemocná. Díky tomu moc nevyrostla, vypadá jak kotě. Jak jsou rádi, že se našla, že už ji oplakali. Naše oznámení jim někdo přeposlal. Je samotné nenapadlo kočičku hledat pomocí médií.
Také mi vzápětí volal skoro soused, kde tato rodina byla na návštěvě. Potvrdil, že kočička Megi je opravu jejich. Megi hledají už čtrnáct dní. A také malou tulačku vyzvedl, aby jim ji rovnou dopravil. A už bylo na čase, nebo Megi musela být v karanténě kvůli našim ostatním kočkám. Byla na samotce smutná, potřebovala společnost.
Dovedu si představit to shledání, jsem spokojená, že jsem dala na dceřinu intuici, že ta kočka potřebuje pomoc. Není třeba sbírat všechny kočičky, co se pohybují po vsi. Většina domov má. Ale je důležité se dívat s otevřenýma očima.
Zvířátka s námi mluví, často si říkají o pomoc, jenom ne každý to pochopí.