Je čas oprášit koníčky.

Těším se na čas, kdy budeme na tuto nehezkou dobu už jen vzpomínat. Napadá mě otázka. Nechce nás matka země varovat?

Jsme to my,  lidé, co ji ničíme.

Je na čase uvědomit si,  jak se chováme, nemůžeme jenom brát.

Měli bychom, být ohleduplní, k přírodě, zvířatům, lidem.

To jsou moje myšlenky.

 Možná je to tím, že mám k přírodě blízko. Teď na jaře ji člověk nasává všemi smysly. První hřejivé paprsky, zpěv ptáčků. Jarní vůně.

 Procházky si užívám, stejně jako moje čtyřnohé kamarádky.

Vlastně je to únik před realitou,  způsob jak si udržet zdravý rozum. V této těžké době. Pokaždé když vidím zprávy, nakupí se ve mně tolik adrenalinu ze stresu, že musím ven.

Nebo se věnuji dalšímu koníčku -  fotografování. Zkuste to i vy oprášit svoje záliby koníčky. Třeba máte někde alba se známkami, rozkreslený obraz, nebo knížku, na kterou jste neměli čas.

Vytáhněte deskové hry, s dětmi je fajn zábava. Jenom v záplavě internetových her na to člověk zapomene.

Je důležité udržovat pohodu, zachovat klid, přestože to není lehké.

Nevím, co nás všechno čeká, jenom doufám, že s holkami do kopců, lesů budeme moci chodit.

Ony vždy připraví nějakou skopičinu.

Jako nedávno Bee. Pro představu Bína má čtyřicet kilo. Často chodím na procházku přes potok, co teče za naším domem. Hned za ním je pole, louky, les.

Ale v tomto čase bývá voda výše než obvykle. Břehy jsou strmější. Jsem vybavena vysokými gumáky. Malou pětikilovou Any drapnu do náručí a jdeme.

Tehdy byla voda prudší, navíc to po kamenech klouzalo. Opatrně našlapuji, zatím co Bee už je na druhé straně potoka. Nedočkavě přešlapuje s výrazem: pohni, no tak, já se, tak těším, už potřebuji běhat, čichat, venčit se. Mává ocasem, aby mě povzbudila.

Konečně jsem u břehu s Any v náručí. Nakročila jsem pravou nohou na břeh,  v tom okamžiku nedočkavá Bína, vyskočí,  předními tlapami mě skočí na hrudník. Váhou svého těla mě odrazí tak silně, že ve vteřině sedím uprostřed říčky i s Any.

Mokré jsme obě jak myši a Bee nechápe, co jsem to vyvedla, proč se obracím k domovu. Inu chybička se vloudila. Jsem poučena a Bína pokaždé,  když čeká na břehu, dostane povel“ lehni“. Takové nedobrovolné otužování, mi stačilo jednou. 

Ráda bych vás potěšila svými fotografiemi. Nejsou profi, ale je důležité něco dělat.

A karanténa? Když si uvědomíme kolik lidí je v karanténě kvůli nemocem, které jim nedovolí běžný život. Někteří celá léta.  Zvládají to, musí. Buďme stateční jako oni.