Běž lásko

Láska má mnoho podob. Ta psí je upřímná. Psi nás milují a je jim jedno jestli máme nějakou vadu na kráse. Když se jejich čas naplní, musí jít dál.

Každý, kdo má pejska to zažil. Těžko se loučit se členem rodiny. Bohužel mají mnohem kratší život než většina lidí. Žijí rychleji, naše pohyby jim připadají, jako šnečí tempo.

Však než hodím pamlsek Niki malá čiperná fenka se kolem mě, otočí několikrát.

A právě o Niki chci psát. Celé jméno je Berenica.

Nikdy nezapomenu na naše setkání. Na psím táboře. Byla tak kouzelná.

Pořád jsem na ni myslela. Srdce mi napovídalo, že patří k nám. Bylo to tak silné.

Úplnou náhodou na mě po čase vykoukla z inzerátu zase. Nemohla jsem si pomoci za velké podpory dcerky Renaty. Jsme se jeli na štěňátka podívat.

Ano odjeli jsme s Berenikou. Manžel nestihl ani protestovat.

To jsme nevěděli, že přijdeme kvůli nemoci. O naše tehdy sedmi měsíční štěně.

 Dcera přišla v krátké době o dva mladé psy. Byla ještě dítě, zlomená ztrátou. Nikinku nechtěla. Původně měla být moje.

Nechápala jsem do té doby, až jsem ji slyšela šeptat Niki do ucha.

„Víš já tě nemůžu milovat, ty bys kvůli tomu umřela. Jako Roxi a Mery.“

Ten večer jsme měly dlouhý rozhovor, který skočil tak, že dcera už maličkou Niki nepustila z náručí.

Učily se jedna od druhé. Rostly spolu. Zkusily několik výstav a zjistily, že toto není ono.

Začaly spolu běhat agility. Dvě duše jako by byly spojené v jednu. Na závodech se jim dařilo i když Niki byla pomalejší, ale uměla číst v Renčiných očích a přesně věděla na kterou překážku se běží.

Za intenzivního tréninku se podařilo dcerce odbourat Bereničin strach z lidí. Udělaly spolu tolik práce, která jim oběma přinášela velkou radost.

Když nadešel čas odjet do Brna na vysokou školu, tak jedině s Niki.

Občas jsem dceři říkala nechej mi ji doma. Ale Niki jakoby, rozuměla už seděla u kufru s výrazem Renda mě potřebuje. Potřebovaly se navzájem.

Fenka, ač malá byla velmi chytrá, poslušná. Kolikrát člověk ještě nestačil vyslovit povel a už bylo splněno.

Když jsme se vraceli domů seděla u dveří a v tlamičce držela hračku. Ovládala výměnný obchod. Každému, kdo jedl nabízela svoje hračky na výměnu za žvanec. Bylo to moc vtipné.

Jednou ji upadl tenisový míček, přímo Renči do polévky. Polévka vystříkla všude, tak ji pomáhala ochotně uklidit.

Hrozně moc se bála bouřky.

Proto velmi překvapila na závodech agility, kde jsme byli pozvaní. Spíše do počtu.

Když měly holky běžet nebe se zatáhlo, začalo za mohutného hřmění pršet. Stála jsem u auta a byla si jista, že poběží ke mně se schovat.

Překvapila. Nenechala svoji parťačku ve štychu. Běžela, jak o život všechny překážky zvládla výborně. Když stály na stupni vítězů byla jsem jako manažerka, máma, tak pyšná.

Milovala jízdu autem. Jak viděla otevřené dveře neváhala.

Včera jela na svojí poslední jízdu. Vím, že se ji od nás nechtělo, ale museli jsme ji nechat jít. Tady na tomto světě už by to bylo pro ni neveselé. Srdce bolí, chybí nám, bude chvíli trvat, než nám dojde, že je opravdu pryč.

Vím, že se jednou vrátí, nebo se setkáme u Duhového mostu. Díky za to, že jsi byla s námi Nikinko.