Jak píše Klárka, cítím v tom napsání hodně, hodně odvahy. Úplně mi šel mráz po zádech. Ale úplně nejvíc se mi líbil ten závěr: "Už nebudu plýtvat silami pro člověka, který si to nezaslouží." Tato věta by měla být pomůckou pro každého, kdo si prochází nezaslouženým peklem kvůli člověku, který za to vůbec nestojí. On vlastně nestojí za nic. Být hodný a ustupovat, to je jen voda na jeho mlýn a každodenní kapka jedu do naší psychiky. Jste, Dano, skvělá, že jste se o svůj obtížný kousek života podělila. Věřím, že to může správně nasměrovat někoho, kdo teď stojí na podobném rozcestí.

Je to přesně, tak. Chtěla jsem aby byl klid a ustupovala. Jsem zvyklá pomáhat druhým a lidi to umí zneužít. Nikdy by mě nenapadlo, že já skončím na kolenou. Ten zlý psychický stav je daleko horší, než fyzická bolest. I když stojím na nohou, nestojím o setkání s tímto člověkem. Rozhodilo by mě to, ale psycholog mi řekl, že to neznamená prohru. Jenom reakce těla, na velmi stresující období. Těžší všechno bylo, že v té práci jsme parťáci a musíme spolupracovat. Zdeňko děkuji za povzbudivou reakci a hezký den, přeji.

Ach jo, tohle sepsat a pustit muselo chtít spoustu odvahy.

Klárko, docela ano. A jsem ráda, třeba to někomu jinému ukáže, že vždycky je možnost, jak změnit život. Nejhorší bylo říci ne. Všichni si mysleli, že je vše ok, nechtěla jsem dělat rozbroje. Potom mi říkali, že to čekali jenom netušili, že to vydržím, tak dlouho. 5 let.

Danko, něco podobného možná právě prožívám i já: opakující se nepříjemnosti s kolegyní, permanentní stres a únava, nedostatek motivace pokračovat v tom vražedným tempu. Nevím, jak daleko to nechám zajít, ale je mi jasné, že nebude snadná cesta ven z toho všeho. Díky za Tvůj článek. Vystihuje přesně, co mnozí z nás možná už znají: člověk není robot a zdraví má jen jedno.

Pavli, já to nechala dojít hodně daleko. Až pozdě mi došlo, že jsem to právě já kdo tam toho člověka drží. Zkus to změnit, opravdu ten stres ničí celé tělo. Zvlášť když je to dlouho. A nikdo nám nic nedá, když si zdraví podlomíme. Chce to kus odvahy. Držím moc palce.

Každý, kdo se vyškrábe z propasti, je borec na desátou. A to Vy jste!!! Děkuju, že jste měla odvahu to napsat. Je to silné. Některé věty bych napsala úplně stejně z vlastního života... Ta naše duše se nedá moc oblbnout, že?...Ať se Vám dobře vede...

Tak to je krásná reakce. Moc děkuji. Duše se oblbnout nedá a moc těžko se léčí.....Mějte se krásně.

Dani

Děkuji Honzo.

Paní Dano, přeji jen a jen krásný dny.

Děkuji moc.

ale i tak...bude líp a potom už jen dobře

Já vím nejtěžší bylo říct už dost.

A už bude jenom dobře, musí!

To víš, že jo posílilo mě to a mám vás rodinu a přátele. Jenom jsem netušila, že mi to zlo, nahlodá i tělo. Děkuji.

Vím o čem mluvíte, mám podobný zážitek, ale je to pryč a pomohl jsem si sám, což mě značně posílilo.

Teď mám za lékaře mého pejsana...přeji Vám zdraví a dobrou náladu a nenechte si to prosím nikým pokazit...

Děkuji za milou reakci. Ano mojí psi mi moc pomohli. Any jsem pověděla všechno svoje trápení a když mi bylo blbě myslela na ní. Také mám pocit, že jsem silnější. Hezký večer přeji.

Tak, Dano, to se vůbec nečte hezky. Moc mě to mrzí. No, o tom kolegovi nelze říct nic pozitivního. Zneużil Vaší mírumilovnou a laskavou povahu.

Duše, tedy psychička, to je oč tu běżí. Určitě Vás nejbližší rodina i hafánci podrží.

Moc drżím palce, co to dá!

Děkuji Maruško. Už jsem z toho venku. Ani teď po roku a tři čtvrtě se mi to lehce nepsalo. Třeba to někomu pomůže posunout se dál jako já.