Ani naší rodině se nevyhýbají zlé věci. Odešel milovaný člověk a nejhůře to nesly dcerky. Tchána milovaly, nedokázaly pochopit, proč už tu není.
Nastalo u nás velmi chmurné období. Navíc ten den děda holky hlídal, a ony byly v té těžké hodině s ním. Událost byla dramatická pro dospělé, ne tak pro malé děti. Danča měla jedenáct a Renča necelých šest.
Potřebovaly potěchu a povzbuzení. Léta jsem chovala andulky. Napadlo mě, že nastal čas tento dávný koníček oprášit. Holkám by nový kamarád mohl pomoci.
Malého modrého ptáčka jsem si domluvila přímo u chovatele. Je větší šance, že bude mluvit a ochočí se.
Drobátko jsme byli vybrat společně a měli jsme šťastnou volbu. Holky byly z něho nadšené, na chvíli uschly slzičky. Dědečka by nedokázalo nahradit nic, ale malý ptáček byl rozptýlení.
Musíme mu vybrat jméno. Už ani nevím, kdo mu ho navrhnul, zkrátka bude to Viki. Malý Viki se rychle zabydlel, většinu dne poletoval na volno po celém bytě. Pořád jsme na něho mluvily a opakovaly jeho jméno.
Nechytal se, pokřikoval na nás svým andulčím jazykem. Až jednou se z lustru ozvalo. „Pojď, pojď.“
Co to? Rozhlížím se na ostatní, jestli to také slyšeli. Ano a zřetelně. Náš malý modrý talismánek začal rozvazovat zobáček. I když si sám vybral slovo, které se mu líbilo.
Naučil se na nás sedat. Povídal si s mojí náušnicí, když mu odporovala, tak do ní rozrušeně zobal. Rád kontroloval jídlo v talíři. Ochutnával a komentoval. Vikinek se stal nedílnou součástí naší rodiny.
A jeho průpovídky se staly nesmrtelné. Naučil se básničky, které si upravil a zkracoval.
Švagr se vždycky těšil, co mu Viki poví nového. Volal na něho.
„Vikinku, co umíš nového?“
Viki zaletěl na nejvyšší patro květinové stěny, tam měl přehled. Důležitě pochodoval po okraji květináče. A spustil “Víš? Já su orel, kokodáák, kde mám to vajíčko dát.“ Díval se přímo na švagra, ten byl opět nadšený a smál se ještě velmi dlouho.
Někdy se mu podařilo opravdu se trefit do černého. Ráno vejdu do kuchyně otrávená a ještě celá rozespalá a z klícky se ozve: „Ty vypadáš!“ To jsem fakt potřebovala vědět, jako bych se neviděla v zrcadle. A ještě dodal: „ Co to tu smrdí?“ Odpověděl si sám: „Adámková.“
Dcera Renata přišla ze školy, tak ji hned letěl přivítat, sedl si ji do vlasů, začal je láskyplně přehrabovat a křičel, Renčooo, Renatkooo, Renatkooo!
Po kuchyni se procházela kočka, on ji pozorovala a spustil: „Myšiško myš, pojď ke mně blíž. Nepůjdu, kocoure nebo mně sníš. Pojď, pojď na kafíčko.“
Ginny, ač lovec, tak se naučila, že Viki je pro ní tabu. Rozumná kočička.
Samozřejmě jsme měli psy, takže se z klícky ozývalo štěkání, vrčení a povely. „Ke mně, fuj, nesmíš, sedni, lehni, zůstaň.“ Nebo když jsme byly nastydlí, tak kašlal, kýchal a smrkal zároveň s námi.
Z ruky mi vypadla poklice, s hrozným rámusem dopadla na zem. Viki poletoval nad hlavou, komentoval celou situaci: „kur… drát!“
Nejoblíbenější průpovídka byla „Viki, miláčku, miláčku, ty malý ptáčku, mám tě rád, víš, kecáš, kecáš.“
Byl to úžasný modrý anduláček, dlouhá léta talisman naší rodiny. Mám pocit, že nám ho děda poslal, aby nám nebylo tolik smutno, když on musel už jít. A to se povedlo. Viki tu s námi byl třináct let.
