Kinder vajíčko

Když se na svět derou dva strakaté čumáčky najednou, jedno musí počkat, nejsou žádná pravidla ani semafor. Rozhodnout musím já.

 Těším se na večer. Na večer s manželem, v letním shonu se spíš doma potkáváme, než abychom měli na sebe čas. Pozval mě do kina, je mi jedno, co se bude hrát. Nemůžu se dočkat. Budeme spolu. Potom jistě půjdem na pohárek vína. Jenže mě čeká odpolední směna. Když si pospíším, stihnu všechno. Hmm, kravičky nikam nespěchají, mají stereotyp a zahání nudu, dělají naschvály. Zlobí, poskakují, při dojení skopávají dojicí stroje. Jedna mu uštědří ránu, že se rozlétá na kusy. Výměna rozbitého rozdělovače mi zabere dost času, jsem ve skluzu. Začínám být nervozní. ,,Dančo klid, dobře víš, že když stresuješ, tak se ti nic nedaří. Zhluboka dýchej, klid." Často tak k sobě rozprávím, jsou tam jen krávy, od nich se diskuze nedočkám. 

Konečně zapínám poslední krávu. Prásk! Ocas odhánějící dotěrný hmyz mi přistává na tváři. Bolí to a opravdu to není příjemné. ,,Fuj, ty jedna krávo.“ Oplachuju tvář od hnoje, levá líce mě pálí. Pomalu doháním ztracený čas, už se vidím v kině schoulená u manžela. Ještě zametu, sprcha a domů. 
,,Malino, ty si děláš srandu, já teď fakt na telení nemám čas.“ Slyším se. Není pochyby, už vidím nožku telátka, které se právě dere na svět. Nachystám si vše potřebné, včetně plastové desinfekční nádobky s hnusně zeleně zbarvenou tekutinou. Šáhnu do kravičky, hledám druhou drobnou nožku.  Našla jsem další dvě. To jsem jelen, netelím poprvé, ale toto? Tři nohy, dvě přední, jedna zadní, všechny drobounké. Telátko má divnou polohu, to mi chybělo. Běžím na vedlejší stáj, kde pracuje zkušená teta. Milena se směje, když rabuje v krávě. ,,Danuš Malina bude mít dvojčátka a derou se obě naraz." To už zvládnu, zadní nožičku zatlačím až dolů. Nemít gumáky, zapadnu do obrovského zvířete celá. 

Během pár minut se mi na slámě kroutí dvě maličká telátka, voní mládětem. Máma je z nich nadšená, pobroukává tu svoji mateřskou písničku, chce je umýt, masírovat. Počkej Malinko. Zastříkám jim pupíčky desinfekcí. Zrada. Stisknu nádobku a nic, co s tím je? Ucpané? Mrknu, na otvor kterým, se tekutina vystřikuje. Bohužel, levá ruka neví, co dělá pravá, a nádobu zmáčknu. Jak jsem skloněná nos skoro v ní, gejzír desinfekce se mi rozstříkne po vlasech a tváři. Proud slov nelze publikovat. Letím se umýt. Nejde to, barva má držet, a také drží. Ofina mých blonďatých vlasu je brčálově zelená, po tváři mám drobné zelené pihy. Vypadám jak vodníkova dcera. Nestíhám, není čas teď řešit barvu. Konečně je desinfekce na pupíčcích. Napojím maličká telátka, jsou tak malé, že sotva dosáhnou na mámino vemeno. Narodila se dříve, ale mají se čile k světu. Jsem z nich nadšená, zapomínám na kino i manžela. 

Pozoruju ty malé dokonalé strakaté drobečky a jejich maminku, najednou mám času dost, když mně vyruší teta. ,,Nechtěla jsi do kina?“ Směje se mému krásnému zelenému přelivu, nestíhám nic vysvětlit, nemusím. Je to jasné. Sprchou probíhám, na svůj popravený zevnějšek zapomínám. Doma mě vítá bručící manžel. "Kde jsi, to nestihneme. Že ty ses zase kochala nějakým teletem." Kdepak, telila jsem. Rychle se soukám do oblečení, malovat se je zbytečné, moje tvář nalíčená je. Líčko rudé od úderu ocásku, čelo a nos puntíkované, ofina se stále pyšní zelenou. Teď to vím, tu sprchu jsem trochu podcenila, no co už. Manžel se směje, hrdinně se zelenou vílou vyráží do kina. A romantika byla i tak, nejsme přece žádná béčka.