Já vím svoje

Šestý smysl, intuice, telepatie, nebo dokonce něco mezi nebem a zemí. Nevím,  jak to funguje, ale něco na tom je. Vyplácí se mi tyto vjemy poslechnout.

I když se mi to stává velmi často, pokaždé znovu a znovu mě to překvapí.

Minulý týden mi hned ráno vypráví kolegyně, že ztratila náušnici. Údajně na dojírně, bohužel už předevčírem. Takže naše směna od ztráty byla už čtvrtá. Bylo jasné, že ji už nenajdeme, na dojírně se neustálé stříká vodou. Moc ji ta ztráta mrzela, dostala je k loni ke kulatinám.

Vždy před dojením prostor nastříkám vodou. Líp se potom udržuje v čistotě. Dělám to pokaždé, jenže tentokrát jsem měla velmi silný pocit, ať to nedělám.

Ještě jsem se otočila, oči mi sjely na okachlíkovanou chodbičku, že bych aspoň tu namočila. ,,Ale Dano, kašli na to, těch 15 minut se to nepodělá, namočíš to hned při nástupu prvních krav." Povídám si pro sebe.

Kávička vypitá, nastal čas dojení. Holky už byly hezky seřazeny, připraveny. Chystám se je umýt, když mi oči hned u prvního zvířete sklouzly na zem. U kraje  se něco třpytí. Zrak už není to co dříve, asi nějaký papírek, možná proužek od cigaret.  ,,Sakra, je to ona!!“

,,Dano, já se lekla, co se ti stalo?“ volá kolegyně

,,Mám ji, tu náušnici“ Neuvěřitelné. Kde byla ty čtyři směny? Těžko říct. Vím jistě, že kdybych podlahu před dojením namočila, zřejmě bych ji spláchla až do kanálu. Navíc na mokrém povrchu by byla hůře vidět. Radost byla obrovská. Štěstí? Možná, ale já vím svoje.

Ještě ten den jsem potřebovala zkontrolovat dvě dojnice, jestli mají oranžové pásky. Na nohou, značící, že mají antibiotika. Bude to těžké, hledat dvě ve stočtyřicetihlavém stádu. Navíc pochodující po velkém místě, tam a zpátky.

Přejíždím prostor očima, kdybych aspoň tak blbě už neviděla. Ještě než jsem vlezla na stání, vidím jednu boubelku. Odpočívá úplně na kraji a jistě má pásky. Když leží na noze a pásky nejdou vidět, já budu chodit sem a tam zbytečně. S jistou zamířím k ní. Bingo, měla pásky a ležela na nich. Jsem fakt hodně dobrá, musím se pochválit.

Tak teď tu druhou. Pomalu přecházím na druhou stranu, nikde nic nevidím. Že ona bude za tím rohem, kde vidím jenom přežvykující hlavu. Ani se už nepozastavím nad tím, že moje intuice byla správná. Našla jsem je obě během pěti minut. Nepotřebovala jsem chodit po celé stáji. Náhoda? Protože se mi takové věci dějí pořád, jsem si jista, že to náhoda není.

Na jaře se mi stala pozoruhodná příhoda. Ne veselá, velmi bolestivá, jenže to mě znovu přesvědčilo, že nic se neděje jen tak.

Sedím u PC, najednou rána. Chudák kočka Mia se tak lekla, že se schovala za pohovku.  Any začala zuřivě štěkat. Rozhlížíme se i s dcerkou. Nikde nic. Divné. Po chvíli chci otevřít pootevřené okno dokořán.  Nejde to, něco vázne. Mrknu nahoru.

No páni, spadla na něho garnýž. Na druhé straně drží ve zdi a druhá strana se utrhla a drží na okně. Být zavřené, nebo otevřené více, spadla by dolu celá. Je masivní, ručně dělaná. Mám ji od švagra. I když je nemoderní, nevyměnila bych ji, s ní je tady kousek i jeho. Je hmatnou vzpomínkou na něho.

Držela tam hodně pevně, jak to, že se najednou uvolnila? Tak stává se to. Byla jsem ráda, že nikoho nezranila. Chtěla jsem to hodit za hlavu, jenže to nešlo.

Od té chvíle jsem měla pocit, že je tu švagr s námi. Nikdy jsem ho nevnímala, proč teď? Měla jsem z toho špatný pocit, že se něco stane zlého a on mě přišel varovat. Svěřila jsem se dceři.  Ona mi dobře rozumí.

Trvalo to celý týden. Byla jsem ve střehu. Chystaly jsme se s dcerou ven na procházku se psy. Nebrala jsem starou Dafku, kterou jsem musela na procházce poponášet. Už na tom zdravotně nebyla dobře a já čím dál více přemýšlela, jestli poznám, kdy bude čas ji nechat jít, aby netrpěla bolestmi.

Vzala jsem ji do náručí a řekla, že ji moc miluju, tiskla se ke mně. Nevím, proč jsem v tu chvíli měla pocit, že ji držím v náručí naposledy, nechtěla jsem ji pustit. Tehdy jsem Dafy opravdu držela v náručí naposledy.

Nemůžu o tom psát, bolí to ještě teď, ale Dafy odešla za pár minut, co jsem ji z náručí pustila. Odešla tragicky, všechno se to semlelo tak rychle a nečekaně. Hrozně mě její odchod zranil.

Jediné, co mě trošku uklidnilo, bylo, že jí už svíčka dohořívala a já se s ní stihla rozloučit. Bylo mi strašně, výčitky, že jsem ji na pár minut opustila, neochránila, neuhlídala ji.

 Došlo mi to, když jsem se probrala z šoku. Švagr byl pryč. Najedou mi do duše vstoupil klid. On to věděl a přišel jí pomoct přejít přes duhový most. Znal mě dobře, že budu nešťastná z takového dramatického odchodu milovaného tvora. Byl tady, aby mi pomohl. Moc se mi ulevilo, do bolavé duše mi vstoupil klid.

A klid má i moje milovaná Dafinka. Ona dobře věděla, že ji nechci ještě pustit za duhový most. Cestu si našla a nebyla na to sama.

Fantazie? Možná, ale já vím svoje. A nebylo to poprvé, každý si už udělá svůj názor. Možná jsem i blázen. Jsou dny kdy kolikrát pomalu ani nevím, čí jsem. Třeba jdu do komory pro kompot, pověsím v prádelně prádlo.  A zpátky jdu bez kompotu a ještě si nejsem jista, co jsem to vlastně chtěla. Tak nevím, v ten moment nefunguje nic, intuice, ani šestý smysl.