Chlupatí šmoulové

„No ták, hni se na stranu, brácho, ležíš mi na ocásku." „Já nemám kam uhnout, za zády je ségra“. „Ale, sourozenci moji milí, moc hezky hřejete, zase tak moc daleko nechoďte.“

Zdálo se mi o kuřecím stehýnku, asi tím, že už mám hlad. Kdepak ta naše panímáma asi vězí? Á už slyším mámu za vrátky. Už tu bude i panička. Vyskakuju zároveň se svým bratrem a sestrami. Jsme připravení ke startu u dveří.

Nemůžu to vydržet.  Ječím na celou místnost stejně jako moji sourozenci. Dveře se otevírají a v nich panička. Směje se na nás a volá, „Tak kde jste vy moji šprčci“

,,Tady, tady“, snažím se ji olíznout tvář, i když se sklání, nejde to, škoda. Jednou se to povede! Všichni jsme se na ni sesypali a žadoníme o pohlazení a polaskání. Všechny nás hladí a bere po jednom do náručí. Konečně jí můžu vlepit pusu.

Tak super, ještě přivítat mámu. Ta dělá občas drahoty a vrčí, jako bychom už nevěděli, že nám napít nedá. Po chvilce i ona zjistí, že se chceme jenom lísat.

,,G rrrrrrrrrrrrrrrrr“ šmankote co to slyším, ona nám sype granulky. „Jupííí, jídlooooo honéééém.“ Jsem tu prvnííí honem všechno je moje. Slyším paničku no tak, je toho dost pro všechny. „Amesi, slyšíš?“

To slyším, jenomže chci mít bříško úplně plné, víš? Uf to jsem se nacpal a už mě to i tlačí, honem zpátky ven, potřebuju rychle, bacha na mně.

Musím prozkoumat, co je tady venku nového, no nic. A tady ty dveře zůstaly pootevřené. Ha! Tam nás panička nechce pustit, já jen nakouknu, jestli to půjde. A jde to! Samozřejmě se za mnou tlačí i zbytek posádky, jsou zvědaví jako já. Co to tady je? Pytel a už se s ním přetahuju se ségrou. „Vrrr, to je sranda, hej ségra, stejně tě přetáhnu, vrrrr“. Počkej, jenom se zapřu a prásk, ségra povolila, já se koulím ke dveřím. „Bác,“ aha a teď se nedostaneme ven, to se nám povedlo. Jsem tu uvězněný se sestrou a bráchou.

Nacházíme další pytle, tak brzo zapomínáme na svoje nedobrovolné vězení a cupujeme, co nám přijde pod zoubky. Jujda, co se to tu sype žlutého, to je sranda, skotačíme a radujeme se z nových objevů. Doslova plaveme v rozsypané slámě.  Až nás ta hra unavila, choulíme se k sobě, tak jak to děláme od narození, je nám teplíčko….

Vzbudí mně zvuk ze dvora. „Šmankote Bee, kde máš děcka? Natáčím hlavičku, abych lépe slyšel. „To není možné, přece tu někde musí být, lásenky moje, kde jste!“

Lehnu si ke dveřím a škvírou nasávám pach paničky, ležíme tiše, ona nás určitě najde, musí nás vysvobodit přece. Natahuju ouška, abych slyšel, jestli se blíží, i moji sourozenci čekají s napětím na vysvobození.

,,Bee, jak je hlídáš, že nám je někdo ukradl, dyť tady se nemají kde schovat, bobánci moji maličcí, a ty bys tu nikoho nepustila, tož kde jsou?“ „Se vypařili, či co, no mně mrskne, co budeme dělat?“

Šmudlíčci kde jste, děckááá, masíčko vám nesu.

To už jsem nevydržel, ona nás snad nikdy nenajde a její hlas zní divně, cítím, že se bojí. Ona se bojí o nás! Slabounce zakňučím.

Dveře se otevírají. „Božinku, jak jste to dokázali se tam zavřít, vy lišky podšité, já se tak o vás bála, vy moji čertíčci milovaní.“  A už nás má všechny v klíně, protože dřepí na zemi. Já ji vlezl na záda, chci být co nejblíže, tolik ji miluju. Ani se nezlobí, že jsme z dílny udělali kůlničku na dříví.

Tolik radosti a štěstí díky jedněm zavřeným dveřím. Život je krásný. Tak sem s tím masem.