Na oslavu jen v čistých botách.
Neznám ve svém okolí většího spáče než jsem já. Od narození je spaní můj největší koníček.. Proto jsem si vybrala, práci kdy vstávám uprostřed noci.
Když můžu spát, tak je to žůžo. Možná je na to i nějaká diagnóza, ta je dneska na všechno. Nedávno jsem si ověřila, že spím dost tvrdě. Byla jsem přesvědčena o opaku.
Užívala jsem si s dcerou a psy víkendový výcvikový pobyt. Já ráno vstala svěží odpočatá. Ovšem dcera kruhy pod očima. Nedalo se spát, některý pes štěkal celou noc. Ostatní účastníci to při snídani potvrdili také. Vypadalo to, že jsem spala jenom já a moje Bee.
Kupodivu když musím vstávat do práce, tak většinou bez budíka ve tři čtvrtě na tři. Nepamatuji si, kdy bych zaspala, až na jednu výjimku.
Netuším, co to způsobilo, prostě jsem neslyšela budík na mobilu. Ani opakované zvonění. Nevzbudila mě kolegyně, která mi šestkrát volala.
Vstala jsem se sama, ovšem o tři hodiny později. Zíráte na hodiny a nevěříte vlastním očím. To musí být omyl. Já a zaspat? Mám opravdu ranní? Byl to pořádný šok. Věřím, že mám do důchodu vybráno.
Ovšem něco jiného je, když si po ranní směně lehnu. Usnu jako špalek. Ale skoro každý den mě vzbudí píseň.
„My jsme Valaši, jedna rodina“
„Hlášení místního rozhlasu, oznamujemé, že přijél do naší obcé, pojízdný prodejcé. Nabízí, cibulí, bramborý, jahodý, meruňký, okurký, další, zeleninú a ovocé“.
Vrtím se v posteli, hlavu strkám pod polštář. „Ježiškote“ já chci, spát kašlu na zeleninu.
Nekonečná nabídka pokračuje. Nechybí pozvání na oslavy naší obce, která vyhrála zlatou stuhu. Vesnice roku kraje Zlínského. Když se konečně oznamovatelka dopracuje až k větě. „Oblečte, si něco bíléhó nebo modréhó, jsou to barvý našéhó znaku.“
Jupí bude klid a můžu pokračovat v zaslouženém odpočinku. Udělám si pohodlí, povzdychnu si od radosti. Zavrtám se hlouběji do matrace.
„Opakuji hlášení.“
Za co? Já nechci.
Já potřebuju spát.
Oslavy jsou fajn.
Moc se nevytáhli, sedím na dřevěné lavici, na stole károvaný plastový ubrus. Všude plno lidí. Jsem z nich trochu nervózní. Klopím oči a dívám se na své boty. To je mazec.
Mám každou botu jinou a tu jednu celou od bláta. Sakra snad si toho nikdo nevšimne, snažím se je schovat co nejvíce pod sebe. Mrknu kolem sebe. Vedle mne sedí Karel Gott. Aha i on se přijel podívat do naší dědiny. Tak to je dobré, a já nemám foťák. Mrkli jsme na sebe.
„Karle kde máš Ivanku a holky?“
„Ty Dano, šly se podívat na ten váš potok, prý tu máte plno ryb, raky a kačenky.“
„Kdo ti to Goťáku nakukal“?
„V potoce je málo vody a nejsou tam ani mřenky či černošky, kačenky sežrala vydra“.
Naši konverzaci přerušil hluk. Vidím manžela, kolem něho ochranka. Ty jo já úplně zapomněla, že on je prezident. Jenže také mi neuniklo, že se běží někam schovat. Někdo střílí.
„Jarku počkej na mě, přece mě tu nenecháš!“ Volám na něj. On se sice otočí, ale běží dál i se svými ochránci. Kašle na mne, na svoji ženu. On, který mě vždycky ochraňoval.
Banditi se soustřeďují na mě. Doprčic, beru nohy na ramena.
Utíkám, ale nohy se mi podlamují. Jde to ztěžka. Tolik se snažím utéct.
Skočím do prvního auta, co tu stojí, jenže ono je šlapací, to jim daleko neujedu.
Tak zase po svých.
Pálí za mnou jednu kulku za druhou. Cítím, že je konec, padám k zemi. Tělo dřevění. Aha, tak to bude ta smrt, a že to nebolí. Tolikrát mě trefili. Levá část těla mi odumírá. Že bych umřela jenom na půl.
A nebylo to vůbec příjemné.
„My jsme Valaši, jedna rodina, hlášení místního rozhlasu.“
Sednu si na postel celá zmatená přeležená.
„On mě tam normálně nechal, počkej, až přijdeš z práce, ty jeden prezidente.“
Dana Adámková
Jak jsem k titulu přišla
V naprosté tmě jsme téměř narazily na další osobu, o které jsme neměly tušení. Mladíka jsme se trochu lekly. Koho také čekat uprostřed noci ve tmě u hřbitova.
Dana Adámková
Kde máš sestry
A najednou tam zůstal sám, největší, smutný bez spolužáků. A začala hra na schovávanou. Bohužel jsem měla babu.
Dana Adámková
Přiškrcený doktor
Najednou se objevil anděl. Lidský anděl sestřička, kterou jsem znala. Chytla mě za ruce a říká: „Miminko zůstalo v blbém místě. Musíš se hodně snažit, musí rychle ven.“
Dana Adámková
Maruška nebo Věruška
Skočíme si na Marušku, nebo Věrušku? U nás v dědině je možné všecko. Nad „dědinú“ se pyšní krásná rozhledna Maruška. Je to výletní místo turistů aj domorodců.
Dana Adámková
Královna jsem já
I když jsem maličká, nejmenší z rodiny, můžu všechny zachránit, před pohromou. Nastěhovala se k nám nová rodina, nikdo ji v domě nechce.
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování
Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město
Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...
Americkou Oklahomu a okolní státy zasáhla série tornád. Úřady hlásí čtyři mrtvé
Nejméně čtyři mrtvé si vyžádala série tornád, která od sobotního večera zasáhla Oklahomu. Podle...
Nikdy nekončící hrozba. Finsko si zvyká na nový vztah s Ruskem
Ozbrojení finští pohraničníci na běžkách střeží východní část země, nejnovější a nejdelší hranici...
Lesy chce předat mnichům bez soutěže. Smlouvu nachystal starosta předem
Premium Mohlo to být jedno z rozhodnutí, jakých města jako osmitisícové Milevsko udělají ročně stovky....
Stavební úřady se děsí novely, mluví o nejistotě a nabírají nové pracovníky
Stavební úřady napříč republikou se obávají reformy stavebního zákona. Kvůli nárůstu práce tak...
- Počet článků 125
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 584x